Slovo starostky

Milí spoluobčané,

Máme zde opět advent a s ním spojenou radost, kterou můžeme každoročně vidět v rozzářených dětských očích. To obrovské dětské těšení se na Ježíška a nasvícený stromeček jsou pro většinu nás, dospělých, vždy největšími vánočními dárky.

Již loňské Vánoce jsme prožili v přísných protiepidemiologických opatřeních a po mnohém nám bylo smutno. Najednou jsme zjistili, jak moc nám chybí předvánoční besídky, koncerty, zpívání koled na náměstí či prostá lidská setkávání, která, zahalena do vánoční magické atmosféry, mají pro každého z nás obrovský radostný náboj.

V současné chvíli epidemiologická situace není dobrá. Covid stále agresivněji útočí a v nemocnicích, kde se občas pohybuji, máme tísnivý pocit, že čím dál častěji nad námi vyhrává. Dle odborníků zde covid je a bude v poměrně agresivní podobě ještě další minimálně čtyři roky a nám nezbude, než se s ním naučit žít.

Asi nebude možné stále dokola žít v lockdownu, zavírat školy a obchody, divadla a nemoci se volně pohybovat, ale bude nutné stále a více dodržovat protiepidemiologická a hygienická opatření a pochopitelně se pokusit dosáhnout co největší proočkovanosti.

S kolegy radními jsme důkladně zvažovali, zda v této době na plumlovském náměstí uskutečnit slavnostní rozsvícení vánočního stromu, kontaktovali jsme krajskou hygienickou stanici a do poslední chvíle hledali řešení, jak akci pro radost dětí uskutečnit za dodržení hygienických opatření, vyhlášených vládou ČR. Ale vyhlášením nouzového stavu bylo všechno jinak.
Rozsvícení vánočního stromečku muselo proběhnout bez veřejnosti. První adventní neděli alespoň zazněly z městského rozhlasu koledy a my si mohli tuto slavnostní chvíli připomenout a vzájemně na sebe myslet doma u svých adventních věnců. První adventní neděle byla opravdu překrásná. Venku napadla spousta sněhu a děti vyrazily k zimním radovánkám.

Vánoce jsou neodmyslitelně spojovány s pokorou, láskou a obdarováváním. Lidé jsou šťastni, že mohou být spolu.
Vzpomínám si na jednu vánoční příhodu, která se stala před mnoha lety, když jsem jako mladičká sestřička sloužila v nemocnici. Pamatuji si na jednu starou paní, která i přes všechny nemoci a bolesti byla veselá a milá a často nám povídala o svém životě. Přežila válku, prožila drsné zacházení komunistů a přesto nezatrpkla.

I když byla tak moc nemocná, měla slíbeno, že na vánoční svátky půjde domů. Všichni jsme věděli, že toto jsou její poslední Vánoce. Ze všech sil jsme se snažili, aby se domů mohla ještě podívat. S jejím manželem bylo domluveno, že si pro ni přijede na Štědrý den v poledne a na první svátek vánoční jí zase vrátí, protože nemohla být dlouho bez podpůrné nemocniční léčby. Byla neobyčejně šťastná, že může na propustku domů a s námi se loučila, jako bychom se už nikdy neměli vidět. Možná tušila že odchází ...opravdu domů. Druhý den přišel její manžel sám, aby nám sdělil, že jeho paní v noci pokojně zemřela. Každé z nás, sester, přinesl malý vánoční balíček i s osobním věnováním, které nám ještě před smrtí stihla napsat. Bylo mi tenkrát 19 let a v balíčku jsem měla skleněného andílka. Tato paní mi v mysli zůstala i za více než čtvrt století a každoročně si na ni vzpomenu, když věšíme na stromeček skleněného andílka. Co bylo napsáno v tom přáníčku už dávno nevím, ale myslím že něco jako……užívej si v životě malých věcí, jednoho dne se ohlédneš zpět a zjistíš, že byly velké….

Drazí sousedé,
ze srdce Vám přeji, abyste strávili krásné a poklidné Vánoce s dobrými lidmi a myšlenkou, že uděláte-li šťastným někoho druhého, uděláte šťastnými také sami sebe.

Vaše starostka
Gabriela Jančíková